Používají výrazy typu: „bití, násilí, zoufalství, fyzické tresty, zlost, úchylka, působení bolesti dětem, deviace“, používají je jako samolepky na každého, kdo je proti „nevýchově“ i ultraliberálnímu rozvolnění vztahů. Všech vztahů. Používají je na každého, kdo se bojí ničení žebříčků hodnot a brojí proti pošlapávání konzervativních přístupů k (v) rodině a k (ve) výchově dětí konkrétně. Ti "moderní" lidé "liberálních" postojů jsou agresivní a to nejen slovně. Téma je podivné, době poplatné. Vracím se k němu opakovaně. 

Oni, ti, co nálepkují, slepě papouškují dnes vychvalovaný, progresivistický, velmi demagogický a rodinu v principu likvidující pohled. Jsou nebezpeční pro společnost a děti především. Jsou nebezpečnější o moc více, než ti, co plácnou to vlastní robátko přes prdku, pokud překročilo meze. Společnost ale lidem, jako je odborník Galbavý, kteréhož teze nás přivedly k dnešnímu zamyšlení, či (naštěstí už bývalá) ombudsmanka Šabatová podléhá. Oni totiž úspěšně a slepě opakují mantru pokrokářů a ultralevičáků ze „západních vyspělých demokracií“, tedy dle mého názoru společností a zemí v absolutní degresi. Přesto je to i díky médiím „nosná pravda“. Ale, kde dostává výchova dětí nejvíce na prdel, když ne na západě od našich hranic?!   

Demagogie Galbavého a dalších koumáků, jako třeba těch z APA vítězí, a poslušní třicátníci, co si právě pořizují děti a sami prostě nejsou, ne a ne a nejsou ani omylem v mnoha případech dovychovaní, po nebezpečných, ale pohodlných a moderních frázích skočí. Nevýchova. A pokud to přejde hranici, pak asi nějaká diagnóza. Pomůže psycholog. Bože! Chci se několika odstavci opět pozastavit u výchovy grázlíků i těch ostatních v Čechách. 

Věřím v to, že žádnému dítěti neublíží plácnutí přes zadek, ale extrémně mu ublíží vyčítání, psychické tresty, jako je cílené ponižování a výsměch, odpírání projevů lásky a potřebnosti, přehlížení, a další perly z dílen mentálně nevyzrálých rodičů. „Vědci“ navrhují, aby se dětem trestem přidělovala domácí práce! Taková zhovadilost! Přesně zapadá do západního přístupu k dětem, se kterým dennodenně bojujeme. Práce je za trest, tam to začíná, a žalobami na rodiče, protože vlastním dětem dávají domácí práce, úkoly a povinnosti, to smutně končí.  Stejní koumáci v ekonomicky náročných grantech “objevili“ i tuto perlu: dítě, které dostává na prdku z toho pochopí, že síla vítězí a v dospělosti se z něj stane tyran vlastních rodičů, nebo jiných lidí, bude agresivní a nejspíše se u něj vyvine duševní porucha. Potěš kozu! 

Dětem na západ od nás nelze naplácat, nelze je „nutit“ k mytí nádobí, ale ani po nich třeba požadovat, aby si samo připravilo oblečení do školy, vyneslo odpadky nebo manuálně pracovalo u babičky na zahradě. 

Itálie je na špici! Když naši přátelé vidí Eli, jak po sobě uklidí ze stolu, umyje nádobí a jde zamést schody, chytají se za hlavu! Jak jí to můžete dělat, takhle ji trestat – to říkají jedni. Druzí zase s obdivem pokládají totálně ujetou otázku… jak jste to prosím dokázali, aby to vše udělala. Platíte jí za to? A nesmějí se jí jiné děti, když to zpozorují? 

Domácí práce trestem nebo za peníze? To je stejná pitomost, jako dávat trestem za zlobení… hoďku matiky navíc. Vytváří se tím pouze negativní vztah k obsahu trestu a buduje se z dítěte někdo, kdo v dospělosti na domácí práce sáhne jen s odporem a s odporem bude vzpomínat i na školu jako takovou.   

Pozor, jsme absolutně proti velkým výpraskům, proti rákoskám (ale sama někdy vařechou pohrozím) jsem proti fackám, absolutně proti pohlavkům… atd. Vítanou pomůckou v krajní mezi nouze je u nás jedna na prdku. A za tím si budu stát navzdory všem Galbavým, různým ligám a výzkumníkům čehosi. 

Cestou do pekel je Nevýchova, kde vztah mezi dítětem a rodičem je bez „jedné na zadek“ a v režimu: chceš to udělat teď nebo potom, vyber si samo, moje milé dítě, nebo to nedělej vůbec, já to udělám za tebe. Klíďo píďo se flákej. Výsledkem je, že se ihned s radostí začne flákat a setrvá v tom, dokud má hlad. A pak pokračuje. Logicky, bo rodič si z přesvědčení nechává dělat na hlavu, aniž by si to (prý) uvědomoval, nedochází ke střetům a není třeba trestu. Konec světa.

Měla jsem takové „děti“ u nás na brigádě. Den, dva, pak jsem je vracela rodičům s jejich nehraným údivem, co se děje, však jsou to zlaté děti, ty jejich. 

Tak ještě jednou, podsouvají nám, že namísto na prdku máme jako trest dát… učení navíc, nebo domácí práce. No ty vole, vzbudit v dětech jistotu, že učení je za trest a pomoc doma mamince také, je vrchol ignorantství. Pak se tihle rádci diví, po letech, že máme ulice plné tupých týpků s nulovou fyzičkou, co žerou všechny ty protispolečenské kampaně, fandí vlastní buchtě, co se vidí v radikálním feminismu, a pod prvním problémem utečou… Že společnost je stále více ovlivňována bezpohlavními individui, co zvládla/o jen evropská, genderová či jiná zbytečná studia, nic pořádně neumí (bo tam je ničemu nenaučí, a jejich pracovní destinace po nich nic tvůrčího a samostatného stejně nechtějí). Pokud je trestem práce a kvalitní základní vzdělávání, pak výsledkem je společnost v úpadku. Ta současná. Euroamerická. Samo, trochu přeháním, to abyste vůbec naslouchali! Jistě ne každý je takový, ale o absolutní většině mám pochybnosti.  

Dokonce kdesi zaznělo, že rodič, který plácne vlastní dítě přes zadek je zamindrákovanej sadista, nejspíše s pedofilní úchylkou, a že nikdo normální to nemůže obhajovat. Přiznám se, nepřipadám si v očích těchto vyvolených ani jako pedofil, natož sadista. Nepřipadám si ani jako „normální“. Tedy, jejich optikou. Já tu jednu výchovnou občas na zadeček užívám, je to prevence, trest i návod. Pro ně i pro mě.  

Je mi hloupé se pořád opakovat, ale ti koumáci nedají pokoj a tak je to evidentně třeba! Měla jsem být učitelkou a jsem ráda, že se tomu nestalo! Dříve měli kantoři respekt. Ve třídě i poté doma v rodinách, kam se vracel potrestaný žák. Kdybych doma pověděla, že má poznámku, protože je úča kráva, jak je dnes dobrým zvykem, následoval by velmi, ale velmi citelný zásah do mé osobní zóny :-) Nikdy jsem to neudělala, ale okolo sebe to slyším dnes a denně.  Děti posílají rodiče do prdele, vysmívají se jim do očí, lžou horem dolem, a pokud by snad některý „chybující“ rodič chtěl věci pošramocené napravit, vyhrožují buď násilím, vydírají psychicky, nebo berou do ruky telefon s tím, že číslo na linku důvěry a místní policejní stanici mají uložené. 

Dítě není, opakuji NENÍ malý dospělák. Odpovědnost nejen trestněprávní za něj má rodič, jeho živobytí hradí dvě, někdy i tři desítky let také rodič a toho rodiče musí, bezpodmínečně musí poslouchat, respektovat a následovat. Hovořím o rodičích běžného typu, ne kreténovi pod vlivem chlastu, drog nebo automatů, duté hlavě nebo matce bez zájmu. Sousedovi, ačkoli se též může chovat jako blb, asi na prdku výchovnou nedám (ačkoli), ale za něj nemám odpovědnost, není krví mé krve a toliko mi na jeho profilaci nemusí záležet :-) A je mu nad 18, ať si tedy skládá účty jinde – doma ale tato benevolence, přehlížení a nezájem nesmí vítězit.  

Tak ještě jednou, naposledy, facku ne, bití ne, agresi a vydírání, vyhrožování a co já vím co ještě všechno… NE. Ale též ne separační bolesti dětí, ne jeslím, školce, STŘÍDAVCE a tahání dětí k soudu po rozvodu. Na prdku plácnout, pokud to prcek přehnal, to je výchovný prvek, který nemá žádnou alternativu! Jinak půjdeme cestou do pekla a trpkého konce, cestou bez návratu, kterou si západní, hlavně pak městské společnosti dláždí denně a vlastnoručně. 

Asi jsme doma i divní :-), ale prostě nevím o čem někteří mluví, když si stěžují:  
Dítě se vzteká a nadává!
Jako rodič si s dítětem nevím rady! 
Jako matka dítě nezvládám, dělá si, co chce! 
Prosím? 
To se opravdu někde děje? 
Jak jste k tomu, vážení rodičové, dokázali dojít? 

Pokud je v rodině vše v pořádku, pak k podobným excesům přeci nemůže docházet. Precizní výchovou od plínky nedojdeme k „útoku tříletého agresora na nebohou maminku“. Pokud k nim dochází, je problém v rodičích. Ne v dětech. Nevyzrálost, nepřipravenost, neschopnost, neochota. Rodičů, ano. A asi by měla přijít otázka, zda mají mít vůbec děti… Tohle ale „na prdku“ nevyřeší ani u dítěte, ani u rodiče, to chce radikálnější řez.  

Bohužel, mnou stále a donekonečna odsuzovaná moderní společnost nedává na selský rozum, ani na pravidla generacemi nastavená, ale naslouchá spíše různým Galbavým, dává přednost pokusům a upřednostňuje propagaci naprostých zvráceností před cílenou a řádnou výchovou. Co si jinak myslet třebas o rozhovoru s autorkou jedné podivné knihy ze země, která je prý desetiletí napřed, ze země, kde má snad každý psychologa, chodí na terapie a léky na deprese a spánek fungují jako vitamín u nás. 

Ze země, kde je dnes vše minulé v takovém rozkladu, že… Ale všem jiným ona země, její společnost a velmi často naprosto mimo mísu jedinci… nabízí pravdy. Rozumy. Jako doktorka Doucleffová, která považuje „nukleární rodinu“, tedy maminku, tatínka a děti za „nejzvláštnější západní praktiku“, v překladu Problém. Citovaná je autorkou knihy o výchově dětí v komunitách lovců a sběračů, a tluče těmito tezemi svoji vlastní komunitu. Budiž. To jí za zlé nemám :-) Bílý Američan se nyní tluče vším a horlivě. Tak si to asi zaslouží. Ty jejich pomatené dekonstrukce rasistické, sexistické a dnes též násilnické (na dětech) minulosti, to je slušný vymítání čerta ďáblem. Čekám jen na první veřejné upalování, ne formou cancel culture, ale to reálné! 

Pozastavím se závěrem jen u jedné z mnoha podivných odpovědí citované doktorky z rozhovoru propagující její knihu:   
„Ano, se svou tříletou dcerou Rosy jsem měla velmi komplikovaný vztah – často měla záchvaty vzteku, někdy mne udeřila, dokonce několikrát odešla sama z domu. Hádala jsem se s ní, vyjednávala místo výchovy a zamotala se s ní do vzájemných bojů o moc.“ 
Klasická americká hysterka. Bože chraň!  
Dobrou noc všem. 

………………….
K dnešnímu textu jsem byla poňouknuta… čtenářkou POV a PPDV paní Dagmar, co mi včera napsala. Že jsem prý hrozně negativistická a rýpavá, a povyšuju vlastní pohled nad ten „exemplářů jiného druhu“. Asi měla pravdu :-), právě jste jeden takový „můj pohled“ nad pohledem jejich četli. Jeden z "drobných rozdílů" mezi rýpnutím paní D. a rýpnutím paní B. tady: Já jdu s názorem na veřejnost, připnu si ho na prsa a biju se za něj. Je podepsaný a každý ví, komu patří, čí děti podle něj funují. I proto je a může být tak... lehké a odvážné se o něj, nás otírat.

………………….
Fotografie v úvodu: Eli na startu masakru jménem KAT100 v rakouských Alpách. Report přijde počátkem září, spolu s výsledky z dalších závodů. Pro nedočkavé odkazuji semka, kde je z té divočiny i hromada videí.