Koncem roku loňského jsem byla mužem podvakráte přistižena, jak koukám z okna do lesa za zámkem a nevnímám. Stromy jsou tak blízko, přesto jsem neviděla nic. Ani jsem nechtěla nic vidět. Jen jsem stála a koukala, okno se mlžilo dechem. Stála jsem a čekala, až první emoce minou. Až přejde vzpomínka, ano, zaháněla jsem ji.

Neumím se vzpomínkami pracovat, nechci vypadat bezcitně, ani si pouštět emoce na špacír, vlastně jsem to nikdy neudělala a tak nevím, jak to vypadá, ani jak… dál. Prostě jsem tam stála, čučela z okna do dálky a modlila se, aby zazvonil telefon nebo některé z děcek zavolalo… mamííí, kde jsiii. Aby se mi přetrhla ta nit vzpomínek. Bylo to brutální, ale chtěla jsem vypnout vzpomínkový mód.   

Mám to v posledních letech tak. O někom slyším, že se třeba rozvedl, že se mu daří nedobře, nebo že zemřel a… najednou se cítím zrazená, ztracená, zoufalá. A to nemusím nikoho z těch, o kterých jsem smutnou zprávu slyšela, ani znát. Stárnu? Není to o tom, že mi špatné zprávy tíží mysl, ale že s nimi prostě neumím fungovat. Zapřu se. Odmítám je. 

Koncem roku odešel otec mého muže. Na poslední chvíli jsem se snažila zajistit jeho přijetí do lepšího zařízení, hledala, koho znám, abych měla na nátlak páky, po nocích pátrala, kudy kam, ale bylo pozdě. Za pár dnů zemřela Stáňa Lekešová. Stejná nemoc, jistě stejná bezmoc. 

Několikrát mi v posledních šesti letech volala, několikrát jsem přijala pozvání, ať již do rozhlasového Hosta do domu, nebo do televizního Sama doma. Vždy milá, profesionální a klidná, plná pochopení a na notě podobné té mojí. Pokaždé jsem u ní před natáčením věděla, co mohu čekat, dávala jistotu tomu, kdo nebyl pevný v kramflecích. Asi jako by měla být maminka…  

Snažím se držet od lidí zpátky. Možná to zní divně u holky, co jezdí po besedách a konferencích, vystupuje v pořadech a fanoušky potkává, kudy chodí. Avšak… nemám přítelkyni, nepěstuju kamarádské vztahy, kafíčka, společný šopink, kosmetiku s tou a kino s tamtou. Nikomu nevolám, jak je rok dlouhý. Bojím se lidí? Bojím se jistě některých reakcí, různých pravd a příběhů, nezapadnutí či následného rozkmotření. Ano. 

Je to sakra tak, čím dále od lidí a informací jsme, tím žiju klidněji.  Tím více žiju. Sama v sobě i pro moji rodinu. I proto znám vlastně lidí málo, a když pak někdo odejde… koukám z okna do parku, nevnímám svět a pokládám si divné otázky.