Patří k němu radosti i slzy. Smích i smutek. Patří k němu bolest i dlaně plné štěstí. Kolena od krve i prsty spálené sněhem. Bouře, laviny i dřina. K našemu pak 100%. 
Naše děti nemají televizi, nemají panenky a z hraček jen knížky a pastelky, ale ví, že maso neroste v regálech, mléko nevyrábí tetrapakové krabice. Že ovoce voskuje jenom blb, že bláto nekouše a voda z ledovce je lepší, než ta balená. A pokud chtějí sníst kuře, musím ho podříznout. 

Kdo nám dal tohle masíčko, ptá se E-li. Ptá se, které zvířátko jsme museli zabít, abychom se najedli. Neroní proto slzy, ale ví, že se tak stát muselo, že je to dar. A jako s takovým s ním zacházíme. Vážíme si ho a neplýtváme. Umíme tomu zvířátku i poděkovat… in memoriam :-)

V poslední knížce jsem o E-liščiném setkání se smrtí psala. Ten text mám ráda. Můj muž před dcerkami realitu života neschovává, jak je společenským standardem. Neslyším: „co kdyby jí to ranilo“, „jak to její dušička zvládne“, „nenechá to stopy takové či makové“… atd. Když liška roztrhala její králíky, musela si tu spoušť okolo uklidit, spláchnout a pohřbít. Podruhé také. 

Před pár dny tu vlk roztrhal srnu. Sto metrů od kempu. Nikdo se nedivil, nikdo neběsnil a nemaloval čerty na zeď. Vlk sem patří. Vlk jíst musí. Vlk nenapadá lidi. Ani v Čechách, ani v Dolomitech. Před dvěma dny jsme našli nad Ledovou věží zardoušenou srnečku. Muž běsnil. Maloval čerta na zeď každému, kdo okolo s velkým psem prošel. Srnečku nesložil vlk, nezabíjí pro potěšení. Pes „na volno“. Velký pes to byl. Pes turisty. O víkendu jich tu bývá mnoho. 

Včera pár metrů od domu najdeme druhou, psem uštvanou k smrti. Ano, pes ne vždy srnku dožene, ale ta většinou stejně zemře. Zápal plic, šok, poškození plic po běhu ve vysokém mrazu a následném zalehnutí. E-liška s tatínkem pro ni došli, indiánky se s ní rozloučily, následně proběhl výklad o tom, jak nám všem 2 i 4nohým je nebezpečnější volně běhající pes, než místní vlci. 

Pak tatínek srnu nahlásil policii, stáhnul, prý budou mít holky křesílko do jejich lesního domku, poněvadž ani mrtvou srnou se nemrhá… 

Reálný život se může zdát drsným, ale je prostý lží, je naopak plný pravidel, kterým se moderní společnost brání. Reálný život je naším životem. A kdo ho umí žít, o toho nemusíme mít strach. I proto naše výchova, ne školka, kam by měla E-li za chvilku povinně nastoupit.