Když se řekne Blanka Milfaitová, leckomu se vybaví jediné slovo − marmeláda. Tradiční poklad české kuchyně, jenž nesmí chybět v žádné spíži, tato žena povýšila na světovou úroveň. Několikrát. Za těmi nejlepšími surovinami podniká výpravy do nejrůznějších koutů světa, třeba i karavanem.

Marmelády začala vařit v malé horské obci Srní, kam se před lety odstěhovala z rodného města. Provozovala tu kavárnu, poznala svého současného partnera a založila vlastní manufakturu. Její ovocné dobroty ale v šumavských lesích nezůstaly: Blanka Milfaitová záhy ovládla marmeládové mistrovství světa ve Velké Británii a dnes má na svém kontě několik zlatých medailí i prestižní titul World Class Marmalade Maker. Není se proto čemu divit, že její skleničky se zavařeninou putovaly třeba i do Buckinghamského paláce.

Poklidný život na Šumavě se však nyní jeví jako minulost a marmeládová královna sem zavítá už jen zřídka. Letos na jaře se totiž definitivně odstěhovala do italských Dolomit, na úpatí jejich nejvyšší hory s ikonickým názvem Marmolada, kde provozuje přírodní kemp a mimo marmeládu zde ručně vyrábí i další delikatesy.

Kromě toho, že poznává nové země a vaří v nich marmelády z lokálního ovoce i zeleniny, na cestách (a nejen na nich) píše i knihy. Ta poslední se jmenuje Nebát se přát si a její křest se konal 22. listopadu v pražském Café Kampus. Blanka Milfaitová dorazila v tradičním kroji italských Ladinů − téměř zapomenutého mininároda obývajícího Dolomity − se slovy, že jí prostě sluší. "Měla bych ho nosit častěji. Plánuji si pořídit i jeho pracovnější verzi, ve které bych mohla pobíhat u nás na horách."

Potkáváme se o pár dní později, těsně před jejím návratem do horského sídla a je vidět, že Blanka Milfaitová se už nemůže dočkat: "Pojeďte s námi. Jakmile to uvidíte, už se nebudete muset ptát, proč žijeme tam, a ne tady."

Když jsme spolu domlouvaly rozhovor, loučila jste se slovy, že jdete s dětmi pást kozy. Znamená to, že v Dolomitech máte vlastní farmu?

Farma bych tomu zatím úplně neříkala. Máme tam pár koz, jednu rozčepýřenou slepičku, několik kachen a pstruhy. Králíky a další zvěř nám totiž na jaře už dvakrát sežraly lišky.

Takže nyní žijete v končinách, kde lišky doslova dávají dobrou noc…

Spíš dobré ráno, naše králíky si daly k snídani. Budeme si zřejmě muset pořídit zvířata větší, než jsou lišky, a celkově rozšířit naši farmu uprostřed hlubokých lesů.

Čím na vás hospodářská zvířata tak zapůsobila?

Jsou především skvělým vyžitím pro naše dcery. Například starší Eliška, které jsou čtyři roky, už má svého obdivovatele, jehož maminka pro nás pracuje. Paní nám občas zavolá a říká: Sebastian by rád pozval vaši dceru na louku pást kozy, je to v pořádku? A tak přijde, na provaz si společně přivážou starou kozu a kůzlata běhají volně za nimi. Zmizí na celé dopoledne a hodiny chodí po loukách.

Podobně probíhaly námluvy už v minulosti, pamatuji si, jak mi dědeček vyprávěl, že na rande za babičkou jezdil přes pole na krávě…

A to my bychom právě chtěli, trochu se vrátit v čase.

Když už jsme u toho času, jak dlouho v kempu pod Marmoladou žijete?

Chvilku, jsme tam teprve od dubna. Ale už předtím jsme do něj roky jezdili s karavanem jako hosté. Zrovna naposledy, když jsme projížděli Šumavou, kde jsme žili předtím, jsme si říkali, jak nám tam najednou chybí panorama hor. Předtím nám Šumava přišla krásně kopcovitá, dneska je to ve srovnání s Itálií taková placička.

Co vás přimělo to na Šumavě "zabalit" a odstěhovat se pod vrcholky Alp?

Natrefili jsme zkrátka na boží místo. Ten areál je samota vzdálená přibližně sto metrů od základní stěny nejvyšší hory Itálie, kde široko daleko nejsou žádné domy. A tudíž ani lidé. Předtím na Srní to občas vypadalo tak, že jsme se ráno probudili, venku už stálo pár zvědavců a čekalo, až někdo vyjde ven. Jakmile jsem otevřela dveře, v podstatě pro mě skončil den.

Říká se, že jste také neměli úplně nejlepší vztahy se sousedy. Proč?

Je pravda, že jsme si raději postavili vysoký plot, aby se lidé nechodili dívat, co jíme a jaká auta nám parkují před domem. To je také téma jedné kapitolky v mé nové knize. Pokusila jsem se v ní vykreslit, jací lidé kolem Srní žijí, jak vypadá takový běžný den na šumavské vsi a jak to tam chodí. Myslím, že pro Srní tak trochu platí přísloví, že úspěch se neodpouští. Možná je to tím, že Šumava je vykořeněné pohraniční pásmo, kde pochmurná nálada do určité míry zůstala dodnes. Připadalo mi, že tam chybí lidská soudržnost.

V Itálii je to jiné?

Ano, lidé se tam na sebe víc usmívají. Třeba ve vesničce Malga Ciapela, kam jsme se přestěhovali, je to zřejmě způsobené tím, že se v té oblasti zachovává určitá kontinuita rodu: v domcích žijí rodiny, předtím tu žily jejich rodiny a předtím rodiny těch rodin a tak dále. V Itálii je také naprosto běžné chodit v kroji, potkáváte v něm lidi jak na společenských akcích, tak na procházkách. Ve srovnání s tím Šumava třeba žádný kroj nemá, a i kdyby měla, lidé by se v něm styděli vyjít ven.

Takže do vesničky Malga Ciapela vás přivedla touha ztratit se z dohledu?

Určitě, ačkoli ani tam už dnes úplně anonymní nejsme, ale prostředí je tam z mého pohledu mnohem přívětivější. A není tam takový blázinec.

Co vás mezi místními proslavilo tentokrát?

Kupodivu tyrolský pohankový koláč, takový tradiční zákusek z Dolomit. Pro recept si ke mně jezdí šéfkuchaři i 150 kilometrů. Dost mě to překvapilo, protože v kdejakém malém bistru tady vaří skvěle a v podstatě se nemůžete netrefit do dobrého podniku. Takže když mi potom místní s nadsázkou říkají, že jejich specialitu dělám lépe než oni, a přitom jsem jen "náplava", která se to prostě naučila, je to nepopsatelný pocit.

Jak vás tak poslouchám, o příjemné pocity v nové zemi rozhodně nemáte nouzi. Co vás tam ale drží ze všeho nejvíc?

Hledala jsem větší klid a ten jsem našla. Koneckonců naše expedice po světě byly útěky ze Srní. Už když jsme se s partnerem poznali a jeli spolu do Dolomit poprvé, říkali jsme si, jak by bylo krásné tam jednou žít.

Takhle sní určitě spousta lidí, ale je rozdíl, když o tom někdo jen tak mluví a když to někdo potom skutečně udělá.

Právě. V podstatě i my jsme byli doteď takoví, protože když chcete tak razantně změnit životní styl i místo, musíte zároveň vymyslet, co tam budete dělat, čím se budete živit. Nám se to podařilo a nakonec jsme se opravdu sebrali a odjeli.

Jak vás nové prostředí přijalo?

Úplně úžasně. Představte si situaci, kdy jste zrovna venku na louce, kolem jde rodina a už z dálky na vás volá: Ahoj, vy jste tu noví? My jsme tady dole ze vsi a přišli jsme se na vás podívat. Nejdřív jsme z toho byli hodně překvapení a přemýšleli jsme nad tím, co by za tím mohlo být. Ukázalo se, že vůbec nic. Ti lidé nás vážně jenom přišli pozdravit.

Podnikání na Šumavě jste už úplně vzdali?

Kdepak, kavárna je pořád naše, ale vede ji slečna Barunka, kterou dobře známe, protože nám často hlídala děti a byla tam s námi od začátku.

Takže jedna z vašich takzvaných čarodějek. Co je to vůbec za uskupení?

To jsou v podstatě moje skalní fanynky, které postoupily na vyšší level − staly se z nich skvělé přítelkyně. Partner z legrace říká, že jsou to pomatené čarodějnice, protože například když jsem byla na Sicílii a měla jsem rodit naši druhou dceru, koupily si letenky a přijely za mnou, aby mi pomohly sklízet ovoce a vařit marmeládu a já měla čas na rodinu.

Kde jste svůj čarodějnický fanklub potkala?

Hodně se zajímaly o moje marmelády a knížky. Až jsem jednou pořádala marmeládový kurz ve Včelné, tam jsme se sešly úplně poprvé. Od té doby takhle fungujeme.

Momentálně provozujete kemp. Jak jste se k tomu dostali?

To se tak hezky sešlo. Koupili jsme firmu, která měla na starosti provoz kempu. Vždycky se nám tam strašně líbilo, akorát jsme si říkali, že je asi nemožné něco podobného sehnat, protože se takového areálu musí každý držet jako klíště. Úplně z legrace jsme dali vizitku majitelům a řekli, že kdyby jim to náhodou nešlo, tak ať dají vědět. A oni se za rok ozvali, jestli ten kemp pořád chceme.

Když se v Česku řekne kemp, mnozí si vybaví špinavé toalety a korýtko na čištění zubů. Jak vypadá ten váš?

Je tam obchůdek se zeleninou a ovocem, venkovní kuchyň, kde vařím marmelády, bar, pizzerie a chystáme i restauraci. Jak jsem ale říkala, snažíme se vracet zpátky k přírodě, nemáme ani oplocený pozemek. Mezi stany a karavany se chodí pást jeleni. Rozhodli jsme se jít hodně přírodní cestou, úplně obráceně vůči luxusním vymoženostem a přepychovým službám. Hygiena a naprostá čistota je ovšem samozřejmostí, takže máme například krásné tyrolské koupelny ze dřeva. Nějaké salony pro psy, wellness nebo akvapark u nás ale nenajdete. Maximálně si jednou pořídíme dřevěnou káď s malou saunou a jednoduchým osvěžením v potoce. Nic víc tam ale nepatří. Nechceme dokonce ani dětské koutky nebo hřiště. Děti hostů můžou pást kozy a blbnout u potoka nebo v lese, jako to dělají ty naše. To je přece lepší než všechny prolézačky dohromady.

Kemp je v provozu po celý rok?

V podstatě ano, jen v listopadu máme přestávku, abychom se připravili na zimu nebo mohli zajet do Prahy, třeba pokřtít knížku…

Tu poslední jste nazvala Nebát se přát si. Jak se vlastně zrodila?

Velká část z ní vznikla právě v Dolomitech, protože k psaní vždy potřebuji nějaký impulz. Původně jsme měli jet v květnu do španělského Santiaga na svatojakubskou cestu, což měl být právě ten impulz. Kdybychom tam jeli, kniha by asi vypadala úplně jinak, než vypadá teď. Ale mezitím se to všechno tak nějak překoulelo.

Každá vaše kniha představuje ohlédnutí za nějakou životní kapitolou nebo reflektuje aktuální situaci. Znamená to, že jste se bála přát si?

Teď už se nebojím, ale hromadu let tomu tak skutečně bylo. Nebát se přát si je vzkaz všem čtenářům, kteří mají strach jít za svými sny. Není nic jednoduššího než si něco přát a pak si za tím jít. Nikdy nic nespadne do klína samo, musí se tomu pomoct. A někteří lidé už si ani přát neumí, nesní, jsou zablokovaní ve své bublině.

Současně plánujete už knihu další − měla by vznikat na příští rodinné expedici do jižní Afriky.

Na té expedici jsme už teď měli být, ale kvůli tomu, že jsme se přestěhovali a intenzivně řešíme věci okolo kempu, přesunuli jsme ji na březen.

Budete v Jihoafrické republice a Tanzanii také vařit marmelády?

Jistě, to dělám na expedicích vždycky. Co se ale týče knížky, bude to zase něco jiného než ty předchozí − budu na ní spolupracovat s dcerou Eliškou. Když poslouchám, co si o některých věcech myslí, jakou má paměť a pohled na svět, myslím, že to bude stát za to.

Je pravda, že děti většinou jednají přímočaře a bez přetvářky. To by se ale dalo říct také o vaší poslední knize, nemám pravdu?

Je to tak. Už jsem se asi přestala bát i toho, co o mně kdo řekne, protože vždycky někdo něco řekne.

Z čeho byste si jednou ráda uvařila marmeládu, ale ještě se nenaskytla příležitost?

Ze všech druhů ovoce v Evropě dosud nepoznaných. Věřím, že během expedice do jižní Afriky a poté do Asie potkáme ovoce, které bude jako z pohádek. To si opravdu přeji.

A co nějaké extravagantní suroviny, které už jste při výrobě marmelád použila?

Tak to se asi bude hodit vzpomínka na jednu z absolutně nejpálivějších papriček světa, chilli Trinidad Scorpion Moruga. Vařila jsem ji v ochranných brýlích a rukavicích na souostroví Trinidad a Tobago. Aby člověka nezabila, naředila jsem ji ovocem. Papájou. Na dílčí expedici v deštném pralese jsem zase ochutnala termity, nasbírala je do krabice a pak s nimi pálivou marmeládu ochutila. Ještě tam běhali, když se zavařovala. Výsledkem byla parádní chuť a obrovská výživová hodnota, skutečně luxusní záležitost. Zpátky domů jsme letěli přes Barbados a Německo. Kvůli podezření z přepravy drog se pak na německém letišti museli všichni z našeho letadla podrobit pečlivé kontrole. Mně ochranka samozřejmě zabavila skleničky s marmeládou a řekla mi, abych je okamžitě vyhodila. Vysvětlovala jsem jim, že jsou to vzorky na celosvětovou soutěž, které jsem uvařila v pralese, ale stejně mi je do jedné zabavili. Asi mysleli, že si je doma spořádají na rohlíku. Tak jsem se usmála a už jen česky dodala, ať jim u toho klidně shoří zadek. No, věřím, že i shořel. Vím, co vařím.

Pochutnáte si ještě na svých výrobcích? Nejste jich už přejedena?

Pořád. Denně. Absolutně. Možná tak jednou za týden si dám k snídani vločky, abych měla změnu, ale o konkrétní marmošky se doma doslova pereme. Kdybych muži sáhla na černorybízovou nebo meruňkovou s levandulí, děti by asi osiřely.

A jak máte marmeládu nejradši?

Základ je rohlík a pořádné máslo − nejlépe takové, které si sami vyrábíme. Navrch přijde marmeláda. Ale používám ji i na palačinky, lívance, k sýrům, grilovanému masu, do jogurtu, to bych mohla vyjmenovávat donekonečna.

Jak vlastně řešíte problém s označením "marmeláda", které se podle Evropské unie smí používat pouze u citrusových produktů?

V Česku jsem si s kontrolami opravdu hodně užila. Ale nic naplat, označení marmeláda používáme všude po světě a Státní zemědělská a potravinářská inspekce ani přitroublé euro­regule na tom nic nezmění.

Ve vašich knihách se objevuje motiv hledání sebe sama. Jsou pro vás italské Dolomity místem, kde byste už chtěla zůstat napořád?

Vnímám je jako svůj přístav. Vždycky, když vyrazíme do světa, nějakou dobu tam zůstaneme, abychom poznali kulturu a prostředí. Ale nedokážu si představit cestovat několik let v kuse. Potřebuji se někam vracet a v Itálii jsem našla domov.

 

Originál článek zde