Myslím, že je to ještě horší, než jsem napsala v prvním postu na FB. Postu, co minulý týden Blesk použil. Doba, naše lehce pošramocená doba, udělala z již tak exponovaných Mistrů kastrolů a vidliček celebrity, zastiňující své okolí téměř dokonale. Z mnohých se stali opínionmejkři ukazující směr a formující názor. Jeden by se bál otevřít „cokoli“, aby na něj nevybafnul šéfkuchař :-) Není to zvláštní?

Bylo mi napsáno, že šéfkuchaři mají výjimečně náročné pracovní prostředí plné konkurence, kterému musí obětovat nejen čas, ale i duši. No to koukám! Prdlajs! Šéfkuchař je snad cosi víc, než jiná vrcholná či exponovaná pozice? Je vysvětlením, že si kuchtíci berou život, neb prý nezvládají stres a náročnost povolání? Ne, nikdo mě o tom nepřesvědčí!

Mohu se bezpečně považovat za obdobu šéfkuchaře. Vařím i peču pro veřejnost, jiné celebrity, vlády i krále, mám výrobnu i místo, kde to moje dílo jiní konzumují, držím zaměstnance (pekaře/kuchaře), mám určitou popularitu, zodpovědnost, užívám si stres, jsem strefovacím panákem, vítězem různých pomíjivých ocenění, také objektem závisti, útoků, ale i zlatou z mistrovství světa. Sedmkrát. Občas brečím. Mám předpoklad se jít zastřelit? Opravdu? Pitomost! Nic není víc, než život…

Včera se mi náhodně, při hledání jiného obrázku, dostala do rukou fotografie z focení pro MF, „Dvacet Čechů roku“. Stála jsem tam, vedle veličin světového významu, ke kterým vzhlížím s úctou, stála v těch karkulkovských šatičkách a styděla se. Copak se já, (šéf)kuchařka, mohu srovnávat s lidmi, jako chirurg Pomahač, tenistka Kvitová, skálolezec Jaroš či generál Pavel? Budiž, stalo se, rozhodli jiní. Ale jsou snad mnou jmenovaní lidé (či jejich posty) méně exponovaní, než my, kuchtíci? Nefungují snad oni v absolutním stresu a napětí, nemají snad zodpovědnost, o které se nám ani nezdá?! A co potom piloti dopravních letadel či letečtí dispečeři, co potom učitelé či hasiči… atd. Půlka z nich si může naříkat na stres, půlka na strach z pádu z pomyslných výšin, kde voní bonusy a respekt, většina se může bát společenského propadu, pokud by se náhodou nezadařilo! Mnozí mají odpovědnost ne za žaludeční vředy či průjem strávníka, ale za životy druhých! Případně též, co kuchaři, za exkluzivní kariéry týmů i ty vlastní. Jsou snad tito všichni méně v riziku… než ti, co nám dávají najíst?

Jsem si jistá, a nemusí se mnou svět vůbec souhlasit, že sebevražda šéfkuchaře (již několikátá) nebyla nic jiného, než neschopnost jedince fungovat "běžně a obyčejně", plynoucí z chybující výchovy, z tragicky přeskládaného žebříčku hodnot, z chorobného pocitu, že když mám (letos) nejlepší hospodu na světě, nemohu se nikdy už snížit k tomu ji… nemít. Člověk, který to má v hlavě srovnané, a zvláště pak, má-li rodinu, děti, takový člověk vidí smysl bytí jinde, než kam ho tlačí média, reklama a pár „odvážných“ gastroteoretiků!

Mimochodem, zbláznit se jeden může jak z úspěchu dosaženého, tak z nedosažitelného, který patří konkurenci, případně z urputné cesty za tímto úspěchem. Důkazy i v mém oboru v Čechách máme :-)